Duchovní příčiny nemocí

Návod k pochopení duchovních příčin nemocí

 

Žádný jednotlivec není schopen objektivně posoudit své pohnutky a dopady svého chování na celé existující živé a neživé okolí. V každém z nás je jako deformační činitel usazeno ego, které se stalo oněmi brýlemi mámení, které nám deformují vnímání Pravdy kolem sebe. Zejména je tomu tak u duchovních příčin nemocí. Naše ego nám vsugerovává, že tak, jak my vidíme objektivní realitu, tak ji vidí ostatní. To, co my vidíme myslíme a cítíme, to je celá skutečnost. Ve skutečnosti vnímáme a cítíme jen to, co vnímat chceme. Tato subjektivita je v nás tolik zakotvena, že vylučuje vidět vlastní duchovní příčinu nemoci, jež nás postihla a přijmout nemoc jako korigující fenomén našeho života.

Dospějme tedy k tomuto poznání přes pozorování duchovních příčin nemocí ostatních! Pokud budeme pozorovat ostatní, řekneme si, že všechno, co je zde uvedené, je na 100% pravda. Pokud budeme hodnotit sebe, řekneme si, že zrovna v této kapitole se autoři mýlí! Buďme k sobě upřímní!

-

Zhoubné nádory, rakovina

 

„Pohleďme na lidské tělo. Je to celek složený z milionů buněk, z nichž každá plní svou funkci ve vztahu k celku. Činnost jednotlivých buněk je řízena vibracemi zářivých těl duše, duševních obalů. Působením karcinogenních látek a radioaktivního záření se nepřetržitě stává, že některá z buněk je zasažena, přestává vykonávat svoji funkci pro celek, ale neztrácí schopnost života a množení. Přestává reagovat na jemné řídící signály ze záření duše, začíná existovat sama pro sebe v prostředí, které je jí pouze živnou půdou. Vzniká rakovinná buňka. Každý organizmus je však vybaven mechanizmem na udržování a obnovování své rovnováhy. Proto u zdravých lidí jsou nahodile vzniklé nádorové buňky (i voperované) ihned zničeny imunitní soustavou. Proč však není zvrhlá buňka pozřena také v těle nemocných? Protože celek, duše člověka, ztratil schopnost prostřednictvím regulačních mechanizmů zvrhlé buňky odstranit. Odtud zdánlivě nepochopitelný jev: lékaři odstraní všechny zvrhlé buňky, ale nádorové bujení se objeví za čas jinde.

Naše doba je poznamenána bezohlednou expanzí a prosazováním vlastních zájmů ve všech oblastech. V  životním prostředí, ve společnosti, v rodině, v sexualitě. Jednotlivci bez ohledu na cokoliv prosazují svoji vůli, zájmy, představy. Vše ostatní staví do role živné půdy pro jejich parazitaci a expanzi. Vnitřní argumentace se vibračně shoduje s vibrací rakovinných buněk: hlavně ať se daří mně, zásobování celku životadárnými energiemi ať dělají ti „hloupí“, kteří ještě pro celek pracují. Ochota komunikovat s celkem odumřela. Není zájem na sousedovi, partnerovi, potomkovi. Jedinec se odtrhl od celku a stal se jednobuněčníkem uskutečňujícím svou svobodu. Rozhodování ducha rakovinářů v některé oblasti bytí je: „Urvi pro sebe, co můžeš! Nehas, co tě nepálí! Není jiný cíl než vlastní růst a pokrok. Po mně a naší rodině potopa.“ Lidé, kteří onemocní rakovinou, jsou sami rakovinou v některé oblasti bytí.

Duše nemocných rakovinou dostávají z vyzařování Toho, který tento hmotný svět vyzařováním udržuje, energii všelásky. Sobecky ji zadržují, až se její nadbytek v místě zadržení zvrhá v sebelásku jednotlivých buněk. Nekonečná láska se v místě nadměrného egoismu zvrhá podle vibrace podvědomí na nekonečnou sebelásku jednotlivých buněk. Také imunitní soustava se naučila od duše „pronajímatele“ těla: „Co tě nepálí, nehas“. Vyjímku tvoří ten, kdo vnitřně propadl Luciferovu principu, odpoutal se i od regulačního mechanismu a rakovinu nedostane. Stane se „úspěšným zdravým darebákem“ - viz příslušná kapitola v knize „Duchovní příčiny nemocí“. Z hlediska věčnosti, jakkoliv se to zdá protismyslné a kruté, je rakovina projevem Boží lásky k lidskému duchu, neboť jej zachraňuje pro věčnost.

Hlavní duchovní příčina rakoviny: extrémní sobectví v některé oblasti bytí.

Směrování nádorového bujení při odchylkách:

prsa: zadržený tok lásky ke všem dětem a mužům

děloha, prostata: zadržený tok lásky při sexuálním aktu

zažívací trakt: egoismus v žití života, v trávení života

tlusté střevo: snaha přijímat výhody bez vlastní protihodnoty

mozek: egocentrismus myšlení

plíce: egocentricky pojatá svoboda lidského ducha

jazyk: řečí vyrazit maximum pro svůj prospěch

hltan: bezohledné přijímání čehokoliv

kůže: křečovité sobecké oddělení se od okolí

štítná žláza: egocentrické pojetí osobnosti

varlata, vaječníky: egocentrické pojetí rodiny, potomstva.

 

 

Infarkt myokardu a srdeční choroby

 

Práce srdce je velkolepý a autonomní děj, který není možné vědomě řídit. Lidská intuice již dávno vystihla spojitost jeho práce s citem a citovou rovnováhou. Podívejme se na známá rčení: srdce mi buší radostí, srdce někomu spadlo do kalhot, srdce se mi rozskočí od radosti, leží mu něco na srdci, nemít srdce, ztratit srdce, atd.

Srdce je považováno za sídlo citu, střed člověka. Kdo posunul svoje bytí do hlavy, stal se rozumářem, působí jednostranně, studeně. Pouze rozum spojený s citem je moudrostí! Na srdce proto onemocní ti, kteří jej nechtějí slyšet, kteří jeho funkci v celistvosti duše potlačují. Vývoj srdeční poruchy proběhne tak, že jejich podvědomí poslechne „moudrost“ jejich ducha a omezí přívod životní energie do srdce, zeslabí dráhu meridiánu srdce. Tím se v něm vytvoří „orgánová slabost“. Do srdečních cév se ukládá cholesterol, srdce začne přitahovat komplikace z „chřipek“ a prochlazení. Předchozí potlačení citovosti je příznačné pro skupinu nemocných srdečními arytmiemi, angínou pektoris, kornatěním srdečních tepen, nemocemi srdce jako doprovodnými komplikacemi jiných nemocí.

 

Zvláštní kapitolou je však opačná situace, kdy srdce cit vytváří, ale cit opačného charakteru než normální produkt srdce - nenávist. Takto citový člověk dostává energii od Podstaty světa - život, ale pro druhé lidi nebo skutečnosti proměňuje tuto energii v opak, v nenávist, v negaci jejich bytí. Čím více tuto nenávist zevně zakrývají tzv. „diplomatickou tváří“, tím hůře. Podvědomí jeho duše se tento přístup „naučí“ od způsobu funkce jeho ducha v emocionálním těle, jehož je srdce středem, se místo energie lásky Stvořitele začne hromadit energie nenávisti. Ta je viditelná v auře jako šedá hmota kolem srdce. Již v této fázi se člověk přestane cítit dobře, jeho třetí oko mu signalizuje, že není zdráv. Často se odebere k lékaři a ten jej pošle na EKG. Tam mohou a nemusí diagnostikovat poruchu elektrických signálů na srdci. Zjistí-li ohrožení, uvedou pacienta do klidu a podají léky na chemické zklidnění původu impulsů z astrálního těla do srdce. (Endogenní analgetika, lidově oblbováky). Již fakt ohrožení srdce většinou přeruší nenávistné produkty pacienta k okolí. Pacient je načas zachráněn. Často však na EKG (elektrokardiografu) nic nenaleznou. Pacient to někdy považuje za špatnou práci lékařů - vždyť on se cítí špatně! Nenávistné myšlenky a city ještě zesílí. Cestou od lékařů, s potvrzením o zdraví jeho srdce , jej usmrtí infarkt. Vlastní mechanismus infarktu proběhne tak, že energie nenávisti v rovině emocionálního těla se vybije úderem do roviny astrálního a éterického těla. To způsobí, že v místě výboje dojde ke křeči srdeční tepny a vysrážení krve. Ty společně vytvoří cévní uzávěru pro výživu části srdce kyslíkem. Taková část srdečního svalu následně křehne až praskne, což způsobí zástavu a smrt. V případě menšího energetického ataku a včasné lékařské péče, která spočívá v odstranění křeče tepny, rozpuštění sraženiny a zajištění naprostého klidu, aby srdce nebylo namáháno, pacient přežije. Jistě jste si povšimli, že na infarkty trpí lidé vzteklí, často negativisticky a nenávistně naladěni. Zejména jsou to ti, kteří jsou tzv. „slušně vychováni“, za což se nesprávně považuje neprojevování citu navenek. Kdyby své city projevili, přivodili by si jejich negativitou zevní komplikace, ale infarkty by neutrpěli. Tento fenomén je zejména dobře pozorovatelný na lidech primitivních národů a kmenů, kde se infarkty myokardu prakticky nevyskytují. Tito lidé nemají „vychování“, nic nepředstírají, platí u nich: jak uvnitř, tak navenek.

 

Infarkt je výboj sumy nenávistných a negativistických myšlenek a citů!

Kdo se mu chce vyhnout, nechť vyčistí svoje srdce od nenávisti! Nechť přestane kritizovat a opravovat Stvořitele, že nechává existovat ty lidi a věci, které ohrožený vyhlašuje za špatné a nenávidí. Nebo se z existence v těle vyřadí on sám. Nikoliv Bůh trestá, ale člověk sám se svým rozběhnutím hlavou proti zdi zákonů stvoření rozbíjí. On chce v duchu zničit to, co Podstata světa nechává existovat. Dělá-li to příliš dlouho a příliš intenzivně, zničí sebe.

Hlavní duchovní příčina:

infarkt - vybití nenávistné energie citu

ostatní srdeční nemoci - nedostatek nebo poruchy citu

 

 

Mozkové příhody, mrtvice, difúzní bolest hlavy

 

Lidský duch je podle svých vlastností při inkarnaci do těla veden tak, aby v průběhu předurčeného života (v hrubých rysech) co nejvíce vyspěl, co nejvíce dozrál k věčnosti, k duchovní dimenzi. V tomto předurčení se projevuje také spravedlnost, ovšem z hlediska věčnosti. Ta nevylučuje výkyvy směrem nahoru a dolů v okamžitém čase, což lze přirovnat k vlnám na moři, které dokonalou hladinu v daných momentech realizují nad nebo pod. Lidská intuice tuto vlastnost božské spravedlnosti v čase, jednou nahoře, jednou dole, vycítila. Ego člověka by ovšem chtělo v příjmu všeho příjemného být „stále nahoře“ nebo „surfovat“ po vlnách. To ovšem znamená vzdát se pradůvěry, tj. jistoty v konečnou spravedlnost a tím spojeného vnitřního klidu a nasadit všechnu energii na sledování trendů příjemného kolem sebe. Chce to stát se vychytralým konjunkturistou, oportunistou.

Toto křečovité stálé namáhání mozku, stálé vyhledávání výhodiček v čemkoliv kolem sebe, znamená ovšem vytvoření relativního nedostatku životní energie v mozku, tím orgánové slabosti v mozku.

Orgánová slabost časem vede ke křehnutí tkání, mozkových cév, k jejich degeneraci s více a více se stupňujícím nebezpečím prasknutí. Až se čas naplní a míra chytračení přeteče, céva praskne a mozková příhoda je tu. Pravidelně tu spolupůsobí i agresivní nenávistné myšlení, který děj uvádí do pohybu. Při bolestech hlavy v celém čele se uplatňuje tendence prorazit hlavou zeď, to jest prosadit věci podle svého myšlení. Při bolestech hlavy vzadu to bývá obvykle snaha odrazit a změnit to, co přichází z intuitivního zadního mozku, tj. z osobního duchovního vedení.

Lze tedy shrnout, že lidé ohrožení mozkovou mrtvicí trvale rozumově kličkují k dosažení životního běhu „dle nich“ a současně „mrskají“ nenávistnými myšlenkami po těch, kteří nejednají tak, jak oni si představují. Ty, které bolí hlava vpředu na celém čele, nebo naopak zezadu, rozumem odmítají respektovat svůj intuitivní hlas.

Hlavní duchovní příčina mozkové mrtvice: přeceňování rozumovosti, snaha vytěžit ze všeho maximum chytračením. Stálé křečovité myšlení bez spolehnutí na intuici, Boží prozřetelnost.

 

 

Sexualita, impotence, frigidita, ženské potíže, zbytnění prostaty

 

Lidské tělo je chrámem duše. V duchovní dimenzi bylo stvořeno jako dokonalé, pohlavně nediferencované. Základním znakem hmotného stvoření je však polarita, štěpení jednoty na plus a mínus. Tato polarita je u člověka vyjádřena štěpením na muže a ženu. Každý duch v polarizovaném těle proto podvědomě vyciťuje svoji neúplnost a touží po doplnění. K tomuto doplnění dochází spojením čaker a polarit duševních nábojů (mužského a ženského) při pohlavním spojení orgasmem. Orgasmus je chvilkové spojení polarity, prožitek Jednoty stvořeného, tzn. vlastně prožitek Pravdy. Slast ze sexuálního spojení je tak připomínkou ráje. Podle stupně duchovního vývoje milujících se, je dosahována hloubka zážitku Pravdy. Při milování se spojují čakry od spodu jako knoflíky při zapínání. Při spojení pouze dvou jde o sex na úrovni zvířat provázený jevem, označovaným sexuology jako první stupeň orgasmu (vybití pudu). Při spojení tří čaker dochází k tzv. druhému stupni orgasmu, domnělému pravému orgasmu ženy. Při spojení čtyř a více čaker jde o třetí stupeň orgasmu, tzv. kosmický sex (viz. Stanislav Grof). Je doprovázen takovými prožitky jako zvukové a světelné zážitky, pocity vymístění z těla, jasnovidnými vhledy. Nejvyšší stupeň spojení je charakterizován viděním „žlutého světla“ jako při kolemsmrtných zážitcích a je na úrovni osvícení. Zážitek mění duši a povahu v takovém směru, jak přesně popsala, kromě jiných, Atwaterová v knize „Světlo v duši”. Takovéto splynutí muže a ženy je největším urychlením duchovního vývoje. Při sexuálním spojení dochází totiž k vzájemnému propojení podvědomí, přenosu vibrací z jednoho na druhého, a tím nevědomému vzájemnému ovlivnění. Proto je nebezpečné propojení více rozvinutého ducha se zatemnělým duchem bez doprovodné lásky (jen erotické vybití). Při duchovní lásce dochází jen k přenosu kladných vibrací, neboť podvědomí se řídí vědomou snahou každého zamilovaného: jevit se lepším ve vztahu k milovanému. Protože se tak milenci vzájemně povahově ovlivňují, je dynamičtější vztah spíše mezi protiklady - odtud lidové přísloví o přitažlivosti protikladů. Sexuální láska na duchovním základě je most, po kterém přecházejí dobré vlastnosti z jednoho na druhého. Láska zjasňuje obal obou. Která dvojice vytvoří dokonalou lásku, ta již překročila práh ráje.

Odkud se však vzal protiklad mezi východními náboženstvími, která erotickou lásku uznávají až zbožňují a křesťanstvím, které ji proklíná nebo nejvýše trpí? Příčinou je úpadek lásky. Náboženství, vzniklá dávno před křesťanstvím, se setkávala ještě s pravou láskou přírodních lidí, přirozenou, nezištnou, spontánní. Křesťanství při svém příchodu do Říma (i ve své vlasti v Izraeli), se zde setkalo se zvrhlým sexem obchodně nakupovaných žen, který je typickým doprovodem duchovního pádu každé civilizace. Odtud bylo vyvozeno pravidlo, že úpadek „mravů“ předchází pád civilizace. Redukce erotické lásky na jednostrannou tělesnost, jako projev jejího úpadku, znamená spuštění mostu pro přechod špatných duchovních vibrací z jednoho na druhého a stává se tak pařeništěm špatných lidských vlastností!! To platilo v dobách Říma, platí to i dnes.

Druhým královským darem lásky je automatické vzájemné léčení poruch rozvodů životní energie (meridiánů) v hmotném těle. Milenci jsou si vzájemně léčiteli. Dokonalý vztah vede ke zdraví a dlouhověkosti. Současná doba se vyznačuje rozvojem falešných duchovních hodnot. Vedlejším účinkem tohoto procesu je otřásání hodnot pravých. Příkladem je zřetelný rozpad vyhraněné mužskosti a ženskosti. Jeho následkem je zeslabování pohlavního dimorfizmu, zmenšování pohlavního náboje duše, což se opět projevuje jako oslabení a neschopnost plného pohlavního pudu. (Ten se pak musí mnohonásobně dráždit vším tím cirkusem kolem sexu). Nástup „unisexuality“ vede k pádu plodnosti, schopnosti donosit a kojit dítě, neschopnosti citově se napojit na dětskou duši a pomoci ji plnohodnotně citově vyzrát.

Neúcta k mužské a ženské roli, tj. k mužskému a ženskému tělu, (ctěn je pouze výkonný pracovník), vede k frigiditě a impotenci.

Absence duchovní lásky k partnerovi při sexuálním aktu má za následek poruchu proudění energií duše při styku a orgasmu, čehož důsledkem jsou např. zbytnění prostaty, nemoci čípku dělohy. (Pocit koupení si nároku na sexuální rozkoše penězi nebo manželskou smlouvou). Více viz kniha autorů J. Staňka aj. Brzobohaté „Láska muže a ženy z pohledu duchovních a duševních sil“.

Hlavní duchovní příčiny: nepochopení sexuality a mateřství.

 

 

Potíže těhotenství, porod, kojení

 

Příčinou těhotenských potíží je kromě uvedeného v oddílu „Sexualita, impotence, frigidita, ženské potíže, zbytnění prostaty“ zeslabení ženství, odmítání dítěte, odmítání tušené změny způsobu života, podcenění duchovní hodnoty mateřství. Koncentrovaným výrazem odmítání dítěte jsou těhotenské gestózy. Vadné duchovní chtění - odmítání mateřské oběti je odůvodňování rozumem, ovládnutým pocitem „vědění všeho lépe než Podstata světa”.

 

Většina žen si neuvědomuje, jak velkým darem je mateřství. Nejen že samo o sobě zjemňuje duši, ale dochází k přenosu vibrací duše dítěte na matku a zpět. Tento přenos je automatickým samoléčitelstvím. Proto přijetí čistšího ducha než matka je pozorovatelné, neboť přes zvýšenou biologickou zátěž dochází ke zlepšení až vyléčení chronických nemocí matky. Typické je to při cukrovce, myomech dělohy, neurózách. Síla léčebného účinku ducha dítěte na tělo matky je odvislá od kvality tohoto ducha. Ta je opět určována čistotou ducha matky, kvalitou lásky a karmickým předurčením.

Původcem všech potíží v těhotenství a při porodu je strach! Strach je přímým produktem nedostatku víry a neznalostí duchovních zákonů. Mateřstvím se otvírá pro ženu přívod dodatečné duchovní energie z ženského principu - Nebeské Matky. Tento dodatečný zdroj duchovní energie je podstatou mimořádné síly a vitality všech matek (i samic) v těhotenství, porodu a při kojení. Z vyzařování ženského bytostného principu je napájeno vše ženské a jeho „anténou“ v těle je chromozom X (ženský je dvojitý). Jakákoliv porodní nepravidelnost, nadměrná bolestivost a poruchy kojení mají původ z nedostatečného podvědomého otevření se rodičky k Nebeské Matce! Žena, která se připravuje na porod, nechť odhodí všechny „rozumnosti“ a pochybnosti, o nic se nestará, tím méně o hovory hmotařských lékařů, o vnášeče všelijakých negativních možností, o negativistické „sýčky“. Plně nechť se přes nitro obrátí do nadzemských výšin k Nebeské Matce, plně na ni udržuje pozornost a tím se otevře automatickému dění tzv. přírody. (Alfa až théta vlnění mozkové kůry). Porod nebude takřka vnímat a stane se pro ni hlubokým a krásným zážitkem.

Hlavní duchovní příčina: Strach.

 

 

Alergické nemoci, astma

 

Alergie je zhmotnělá agrese. Organismus reaguje zběsilou reakcí na něco, co je v podstatě pro něj neškodné. Nejčastěji jsou to zvířecí chlupy, pyl, kousky těl domácích roztočů, či obvyklý prach. Nověji také rezidua chemických látek a léky. Odkud se vzala tato “nesmyslná” reakce? Proč byla v minulosti vzácná a nyní nabývá masového charakteru?

Vše, co v přírodě existuje, existuje z vůle Boží a obsahuje tedy lásku Boží. Člověk se má snažit lásku i ke všemu existujícímu napodobovat. Člověka však zachvátila touha “hospodařit” si ve světě podle svého. A tu mu začínají některé věci (zvířata, rostliny, materiál) překážet, „lézt na nervy“. Časem setoupí tato neodůvodněná nenávist ze zářivých obalů duše do imunitní soustavy a manifestuje se agresivní alergickou reakcí. Proto se alergie prakticky nevyskytují ani u přírodních národů, ani u volně žijících zvířat. Alergie je zhmotnělá nenávist vůči něčemu v okolí.

Astma má alergický základ. Platí pro něj výše uvedené. K tomu přistupuje několik dalších špatných reakcí lidského ducha. První je snaha oddělit se od nenáviděného zevního. Ale takový úmysl znamená zbavit se dechu. Druhou špatnou reakcí je snaha nabrat a podržet (rozedma). Ale zákon života je proudění, po příjmu následuje výdej! Třetí vadná reakce je pocit vnitřní nadřazenosti astmatika nad nehodným okolím. Ale každý je vždy jen jeho součást.

Hlavní duchovní příčina: nedostatek lásky k některým součástem stvoření v okolí.

 

 

Revmatismus a motorická onemocnění (klouby, svaly)

 

Tvořivá součást Boží trojsíly musí být člověkem uskutečňována v tvořivém myšlení, v tvořivém pohybu. Jakmile lidský duch špatným chtěním blokuje plynulost toku tvořivosti, v místě, kde je zastavována, vzniká porucha. Je-li tato zástava již v myšlení, objeví se porucha v mozku a nervech (obrny, mrtvice, záněty a degenerace mozku, sklerosa multiplex, Parkinsonova choroba, atd.)

Je-li tvořivá Boží síla blokována až v provádění fyzických úkonů, způsobí tento blok poruchy distribuce životní energie ve svalstvu, pojivové tkáni a kloubech. Vzniká komplex tzv. revmatismu. Nemoc začíná ranní ztuhlostí a nepohyblivostí. Postupem času vede ke vzniku zánětů spojených s bolestí. Typické pro revmatický původ bolestí je zlepšení rozhýbáním, což nám naznačuje příčinu (lenost, nechuť k pohybu) a způsob léčení. Největší počet takto nemocných lidí se regrutuje z řad bývalých špičkových sportovců a lidí s velkou pohybovou aktivitou. Jejich aktivita prudce upadla, jakmile ztratili vnitřní popud pro pohyb. Trvá-li to delší dobu, během několika let se objeví nemoc. Kvalita jejich vnitřního popudu k pohybu neobstála v působení času.

Souběžná strnulost kloubů naznačuje ztrátu pohyblivosti v duchu. Dotyčný se domnívá, že o životě a světě všechno ví, nikdo mu již nic nemusí vykládat, on nechce již nic měnit, ničemu se přizpůsobovat. V duchu vykazuje strnulost, neohebnost, neochotu.

Při křečových žilách je situace podobná. Nohy jsou zatěžovány naprosto jednostranně, stagnačně. To přímo signalizuje tíhnutí ducha ke stereotypu, jednostrannosti a stagnaci. Léčením je poznání pestrosti a proměnlivosti života, všestranná chůze v terénu, cvičení a masáže. Přírodní národy křečové žíly neznají.

Hlavní duchovní příčiny: ztráta chuti k tělesnému pohybu, často ztráta pohnutek k pohybu (není již možné se předvádět jako mistr).

Ztráta pohyblivosti v nohou - nechuť k pohybu v životě, k přijímání nových myšlenek, poznávání dalších oborů stvoření. Pocit, že všechno vím, nic mě nemůže překvapit, nikam není nutno chodit.

Kyčelní klouby - ztrnulost v duchu

Kolena - nedostatek pokory

Nemoci lýtek, kotníků - neochota vyjít vstříc, pocit nadměrné jistoty v životě

Ztráta pohyblivosti v rukou - neochota tvořit, manuelně pracovat

Ramena - obliba v převaze nad druhými

Loket - potlačená agresivita vůči druhým

 

 

Nepravé infekční nemoci (chřipky, angíny, rýmy)

 

Klasické infekční nemoci, jak je známe z přírody, kde jsou regulačním mechanismem proti přemnožení druhu, klasická medicína a hygiena potlačila. Ty nemoci, které jsou dnes lidmi nazývány infekční, jako chřipky, angíny, rýmy a nemoci z nachlazení nejsou pravými infekčními nemocemi. Příčinou jejich vzniku není přítomnost infektu, ale kolaps imunitního systému. V případě jejich výskytu musíme mluvit o příčinách selhání imunity.

 

Pohleďme nyní na člověka jako celek. Ze zevního prostředí stále atakují hmotné tělo člověka cizí živé organismy. Podle zákona života se musí každý živý celek bránit proti jiným živým organismům. Síla odolat a nebýt sněden jinými je dána touhou po životě a radostí ze života, což je u člověka konkrétní projev vděčnosti Stvořiteli. Jestliže impuls z ducha ve formě touhy po životě a radosti z něj zeslábne, zeslabuje se příkon životní energie do obranných mechanismů. Chuť rvát se se životem vede životní energii rovněž do čelistí a zubů. Proto zuby a čelisti jsou odjakživa ukazatelem vitality.

 

Každému onemocnění chřipkou, angínou a nemocí z nachlazení předchází období omrzelosti životem, jakési únavy v duchu. Nemoc nám připomene hodnotu života a zdraví.

U dětí k tomuto faktoru přistupuje pocit nedostatečné pozornosti a lásky ze strany rodičů. Dítě musí být neustále laskáno, hlazeno, chváleno, neboť tím je energeticky doplňováno. Má-li v tomto směru podvědomě pocit nedostatku, zajistí mu onemocnění chřipkou, angínou, atd. přívod pozornosti a lásky. (U nedozrálých dospělých totéž ze strany partnera).

 

Imunitní soustava člověka vede trvale boj s infekty v trávícím traktu. Miliardy zárodků trávícího traktu se však rozlišují stupněm „nebezpečnosti“ pro člověka, stupněm náročnosti na odpor jeho imunitní soustavy. Proto chceme-li imunitní soustavě pomoci, potlačíme nejnebezpečnější zárodky ve střevě dietou (z hniloby masa a špatně stravitelných potravin). Dieta s rýží Natural umožňuje přežívání pouze celulolytických zárodků, pro tělo neškodných. Po třech dnech této diety jsou hnilobné bakterie prakticky z těla vytlačeny. Pro imunitní soustavu se tak jakoby uvolní „jedna fronta“ a může se plně soustředit na obnovení „vnitřního pořádku“, tj. zdraví. Vhodné zejména při přetrvávajících slabostech a zvýšených teplotách večer po těžkých chřipkách.

Hlavní duchovní příčiny: ztráta radosti ze života v důsledku jeho naplňování přízemními a ducha neosvěžujícími cíly. Život je přeplněn činností, která vnitřně neuspokojuje.

 

 

Nemoci plicní

 

V bibli se dočítáme, že Bůh vdechl člověku život. Všechny národy používají v rčeních synonyma dech - duch, život. U nás jsou běžná lidová rčení: „od prvního dechu, do posledního dechu, nenechat někoho dýchat“.

Onemocnění plic signalizuje nechuť k přijímání života, poruchu v přijímání prány. Čínská medicína odedávna spojuje nemoci plicní se smutkem v duši, neboť tento stav duše se projevuje zeslabením meridiánu plic v akupunktuře. Obecněji lze orgánovou slabost plic spojit také s poruchami přijímání svobody vlastní i jiných lidí. Časté nádory plic souvisí s egocentrickým pojetím svobody jednotlivce, zápaly plic s chtěním uchopit od života více, než je samovolně přinášeno. TBC plic signalizuje špatnou reakci na svobodu jiných.

Hlavní duchovní příčiny: nerespektování svobody ducha jiných lidí, vnucování vlastních názorů, smutek v duši.

 

 

Nemoci trávícího aparátu

 

Trávení potravy hmotným tělem znamená přijímání, štěpení, vstřebávání potřebných součástí hmotného těla a vylučování nepotřebného. Analogicky je tomu i v rovinách duše. Životní podněty a zážitky jsou přijímány, analyzovány, vstřebávány a přežité poznatky vylučovány. Proto pohled na jídelní stůl nám vypovídá i o duši člověka; jak k jídlu, tak k dílu. Pikantní potrava svědčí o touze po barvitém a vzrušujícím průběhu života. Konzervativní lidé vyžadují stravovací stereotyp. Zájmem o způsob výživy začíná zájem o poznání smyslu života.

Štěpení přijaté stravy v žaludku a dvanácterníku odpovídá analýze životních zkušeností. Jestliže je někdo nadměrně analyzuje a navíc se sžíravou energií, prozrazující nedostatek lásky k analyzovanému, vytváří si předpoklad pro překyselení žaludku a žaludeční vřed. Ne nadarmo se říká: „zchladit si na někom žáhu“. Kdo nemůže trávit, má málo žaludečních a slinivkových šťáv, v duchu odmítá životní události analyzovat, vyhodnotit, poučit se z nich. Většinou tak dělá proto, že by objevil něco, co by si nezdůvodnil. Proto se říká: „leží mu něco v žaludku“.

V tlustém střevě je vstřebávána hlavně voda. V symbolice je voda symbolem pružnosti, ochoty přizpůsobit se, ochoty přijmout duchovní pravdu (Ježíš u studny v Samaří). Nedostatek životní energie v tlustém střevě, kolitída, je projevem odmítání pružnosti a vývoje v životě. Ve zhoubné formě je to úplné odmítání pravdy života.

Zácpa je už porucha posledního úkonu, vylučování. Vyjevuje navenek nechuť nositele k vydávání hmotného, nadměrnou šetrnost. Je to už do tělesnosti pokleslá nechuť dávat, chtivost držet dosažené.

Hlavní duchovní příčiny onemocnění horní části trávícího traktu:

- nadměrná rozumová kritičnost, není lásky ke kritizovanému, existenční strachy, neschopnost přijmout některé jevy života.

Hlavní duchovní příčiny onemocnění dolní části trávícího aparátu (zácpa, kolitída):

hmotná a duchovní lakota, nepružnost v životě, snaha zalíbit se za cenu ztráty sama sebe, materiální přivázanost.

 

 

Nemoci jater a žlučníku

 

Játra plní v hmotném těle funkci střediska metabolismu a depotního centra, tlumící všechny poruchy rovnovážného přívodu živin. Starají se o nutriční rovnováhu vnitřního prostředí. Jsou regulátorem složení krve.

Z toho lze analogicky odvodit, které procesy tomu odpovídají v rovině duševních a duchovních dějů. V první řadě je to všestrannost a vyváženost zpracování obrazu světa, hospodaření s rezervami duševních sil, vyciťování úměrnosti a závažnosti věcí, schopnost udržet duševní rovnováhu. Na tyto příčiny poukazuje nejen dnešní, ale i medicína starého Řecka. Dávají do spojitosti činnosti jater a žlučníku s hněvivostí, s přemrštěnou, na možnosti duševních rezerv se neohlížející reakcí. Žlučovitý člověk je pojem sám o sobě. Hněv je citová reakce na něco, co bylo vyhodnoceno vytržením ze souvislostí, je viděna jen jedna rovina problému. Hodnocení postrádá rezervu.

Nemoci jater signalizují neschopnost vyváženého zpracování dějů vnějšího světa! V pozadí se skrývá světonázorová nevyváženost, přehnané expanzní touhy, extrémně vysoké - z reality jednostranně vytržené - ideály, velkofantazie. Nesprávné a nepřiměřené zpracování životních dějů do obrazu světa přivodí dříve nebo později nemoc jater. Všimněte si názorů alkoholiků, než onemocní na játra!

Hněv, tj. nenávistí vedená reakce nepřiměřená skutečnosti - pravdě, se posune do nepřiměřenosti vyprazdňování žlučníku při trávení potravy. Výsledkem je jeho vyčerpanost, atonie. Přidá-li se kolísání složení žluči v důsledku kolísání životní energie v játrech, vznikají kameny. Různé typy žlučníkových kamenů jsou podle různých typů nadměrnosti a neúměrnosti.

V rovině chtění ducha, prvotních nejvnitřnějších pohnutek, nacházíme u nemocných na játra neochotu přijmout složku harmonie a rovnováhy z Božího trojvyzařování.

Hlavní duchovní příčiny onemocnění jater a žlučníku: neschopnost vyváženého zpracování dějů vnějšího světa, hněv jako reakce nepřiměřená skutečnosti - pravdě.

 

 

Nemoci ledvin a močového ústrojí

 

Hlavní funkcí ledvin a močového ústrojí v hmotném těle je udržování složení krve a tím vnitřního životního prostředí vylučováním nadbytečných a nepotřebných látek. Proudění krve v celku (organismu) symbolizuje tok života společnosti, soupatřičnost, společenství. Odtud u všech národů se říká: „pokrevní bratr, hlas krve (kmene, společnosti)“. Není myšlen genetický základ, ale pocit stejné pospolitosti. Společenský život je vlastně koloběhem krve ve větším celku.

Aby bylo snazší nekonfliktně spolunažívat, přátelit se, je nutné projevit snahu po pružnosti (vodě). Ta odplaví vše, co by sblížení překáželo. Vztahy se projasní. Proto lidé ve všech kulturách ve společnosti pijí! Voda je symbolem přizpůsobivosti, flexibility, schopnosti kompromisu. Toho všeho je třeba ve společnosti (také východní medicína spojuje ledviny se symbolem vody).

Nemoci ledvin signalizují poruchu lidského spolunažívání, nemocný má špatný přístup k životu ve společnosti, k bližním. Nejčastěji nedovede „zapomenout“ prošlé věci, odpouštět. Neustále je připomíná a oživuje. Pak jeho ledviny ztratí schopnost vylučovat přežité a opotřebované!

V případech vysoké náladovosti ve společnosti, šokových proměn chování, spojených se sarkasmem a agresivitou, je stejně energeticky šokována činnost ledvin, což má za následek porušení stability rozpustnosti soli v moči. Objeví se kameny. Proto musí nemocní na ledviny pít a pít, tj. vyplavovat, a učit se od vody pružnosti.

Hlavní duchovní příčiny:

Ledviny - neschopnost rozeznat dobré a zlé ve vztazích mezi lidmi, neochota zbavit se starého a přežitého v mezilidských vztazích, neochota odpustit, pichlavá agresivita k lidem.

Močový měchýř - strach v souvislosti se stykem s lidmi.

 

 

Diabetes – cukrovka

 

Je mnohostranné a tajemné onemocnění, v současné době pomalu a jistě se rozšiřující, jehož zevním projevem je výpadek činnosti Langerhansových ostrůvků ve slinivce bez zjištěného důvodu (produkce inzulínu).

Pátráme-li po duchovní příčině tohoto výpadku, musíme obrátit pozornost na společné povahové vlastnosti lidí, cukrovkou onemocnělých. Prvním nápadně rozšířeným znakem diabetiků jsou úzké rty, signalizující přemíru kritického rozumu nad pozitivní citovostí. Dalším znakem je hluboko v nitru osobnosti zakotvený pocit mrzutosti až kyselosti, který činí konverzaci nepříjemnou. Při pohledu na vnitřní těla duše prostřednictvím automatické kresby můžeme na mentálním těle spatřit zvýrazněnou rozumovost, v emocionálním těle je jeho střed srdce „opancéřován“ obalem, který jej chrání před „zahřátím“, neboli před srdečností. Astrální tělo již jen provádí výsledek těchto nerovnováh do celé endokrinní soustavy, takže můžeme pozorovat negativní ovlivnění hypofýzy, štítné žlázy, pohlavních žláz a nadledvinek, spojených s 1. (zemní) čakrou.

V zásadě se vyskytují dva typy cukrovky - vrozený a ten, který si člověk přivodí v průběhu života.

Vrozený je duchovní léčbou prakticky neovlivnitelný, neboť je projevem karmy - rozhodnutí Božího.

 

Cukrovka, která se objeví teprve při stárnutí a v průběhu života, je duchovně velmi dobře ovlivnitelná. Každý, kdo přišel s těmito nemocnými do styku, pozoroval, jak výsledky jejich hladin cukru závisí na „náladách“, nebo se říká také módně na „stresech“. Tito lidé si mohou pomoci nejen přívodem mikroprvku chrómu, biologicky vázaného (např. Diastabil), ale úsilím ke změně svého povahového rysu, který by je zbavil oné náchylnosti ke kyselosti a ke „stresům“.

Symbolika onemocnění nám naznačuje, že diabetik nemůže sladit, tj. přijímat slast. Je mu zabráněno přijímat slast proto, že jí sám nedává druhým, není v něm vděčnosti za slasti života. Nemůže sklízet to, co neseje. Nějaké zklamání v životě, většinou v lásce, způsobilo v duši nemocného blok, ono výše uvedené opancéřování srdce, což se projevuje zablokováním toku něžnosti a lásky k tělesnému člověku a životu vůbec. Poraněná duše odmítá někoho laskat, dávat mu sladké, necítí potřebu hladit, oslazovat druhým život. Rozum jim zdůvodnil proč.

Dietetickou příčinou vzniku cukrovky je přetížení trávícího systému nadměrným přívodem jednoduchých cukrů, ke kterému současná doba dává možnosti. Tyto možnosti zejména využívají ženy středního a vyššího věku, které tím prozrazují nesplnění touhy po dostatečném laskání a něžnostech. Nadměrný konzum sladkostí je tak kompenzací nedostatku lásky a něžnosti.

Hlavní duchovní příčina cukrovky: neregistrování a nevděčnost za „sladké“ stránky života. Vnitřní zakyslost a zhrzenost. U cukrovky dochází při této léčbě (duchem) k úplnému vyléčení jen u počátečních stádií. Při vrozené nebo pokročilé degeneraci Langerhansových ostrůvků pouze ke zlepšení stavu.

 

 

Nemoci kožní, lupenka

 

Kůže hmotného těla je orgán, který spojuje člověka s okolním světem. Odděluje nás, udržuje teplotu. Z této základní viditelné funkce vyplynou i vztahy k duševním procesům. Na prvním místě signalizují poruchy na kůži nesprávné přístupy k okolí, k oddělování se. Klasickým příkladem je lupenka - psoriasis. Při ní se zrohovatělá nejzevnější část kůže - rohovka, neúměrně tvoří. Vyjevuje tak navenek křečovitou snahu pacienta nadměrně se oddělit od okolí. Je to do podvědomí sestoupená extrémní štítivost, někdy také přecitlivělost.

 

 

Vysoký a nízký krevní tlak jako prvotní syndrom

 

Před očekávaným fyzickým výkonem nebo při očekávání obávaných událostí se zvyšuje krevní tlak. Jestliže se napjaté očekávání budoucnosti stane trvalým, jestliže se v podvědomí člověka usadí představa, že své budoucí úkoly nezvládne, stane se stav zvýšeného krevního tlaku trvalým. Tento stav má dvě příčiny: přeceňování vlastních možností při ovlivňování životních dějů a nedostatek odevzdanosti, důvěry v Boží mlýny.

U nízkého tlaku je tomu naopak. Člověk se nadměrně vzdává odpovědnosti, vlastního úsilí. spoléhá na osudovost, chce se nechat vléci životem. Vysoký a nízký krevní tlak jsou poruchou reakce lidského ducha v souhře objektivní danosti a subjektivního úsilí.

 

 

Deprese

 

Deprese a depresivní nálady je souhrnný název pro obraz duševního stavu, vyznačujícího se pocitem poraženosti, sklíčenou náladou, ztráty aktivity a apatií. Deprese pokleslá do tělesnosti se nazývá endogenní a je doprovázená pocitem celkové únavy, nespavostí, nechutenstvím, bušením srdce, nízkým tlakem a ztrátou pudů. Depresivní člověk je skličován střídavě pocity viny, marnosti snah a nedostatečné vděčnosti světa. Nával deprese přichází obvykle po velkém pracovním nebo citovém přetížení, které nepřineslo kýžený efekt.

Základní vadou činnosti ducha depresivních lidí je sebepřecenění v souhře s neschopností hospodařit se svou vlastní duševní energií. Tak nemocní docházejí k přesvědčení, že musí svět napravit ke svému obrazu a vrhnou se do této nápravy se vší energií. To trvá tak dlouho, až ji vyčerpají a dostaví se deprese.

 

 

Nespavost

 

Při spánku opouští vědomí tělo. Je to nutné proto, že organismus potřebuje v pravidelných intervalech vyrovnávání duševních rezerv neovlivňovatelným přívodem Boží síly. Odtud jeho příslovečná sladkost!

Jestliže někdo nemůže oddělit svoje vědomí od těla - usnout, je nadměrně připoutaný k dějům hmotného života, nemá dostatek odevzdanosti, pradůvěry, má strach před iracionalitou, tj. před světem, kde nemůže nic zdůvodňovat. Je přeceněna aktivita spojená s dočasností. Proto je to v současnosti častý symptom.

Nespavec se musí naučit každý den uzavřít, svoji aktivitu odevzdat nekonečnu a spravedlnosti. Není jiné cesty ke spánku, než jednat během dne tak, aby tato činnost obstála beze slov před věčností.

Shrneme-li tyto symptomy, nejčastější duchovní vada nespavosti je tedy nedostatek odevzdanosti a pradůvěry, strach ze smrti a odpovědnosti, až se duch ocitne v místě, kde se slovy nedá nic „vysvětlit“.

 

 

Zadrhávání a koktavost

 

Řeč je vynášení duševních procesů navenek: myšlení, citů, úmyslů. Bylo řečeno, že člověka neznečišťuje to, co do něj vchází, ale to, co z úst vychází - řeč. Přenos vad duchovního chtění, cítění a myšlení na druhé straně vytváří hřích - karmu. Dar řeči umožnil šíření špatného. Němota a vada řeči poukazuje na tento okruh. U vrozených vad jde o následek z minulého života, někdy o následek způsobený matkou v těhotenství. Lidé s vadou řeči jsou varováni!

Trochu jiného původu je zadrhávání. Je výsledkem překotné tvorby nedokončených myšlenek! Touto vadou trpí vesměs velmi inteligentní lidé, kteří však mnoho mluví a málo uskutečňují. Zadrhávání je nepromyšlené žvatlání, sestouplé do nervových regulací. Odjakživa je znám návod k vyléčení. Ovládnout překotnost myšlenek a učit se pomalu mluvit!

 

 

Nemoci pohybového ústrojí, kloubů, páteře

 

Páteř, kosti a klouby umožňují hmotnému tělu jednak udržení tvaru, jednak ohebnost, pružnost a pohyb. Proudí-li životní energie z ducha pomocí zářivých duševních těl k nervstvu, svalstvu, kloubům a kostem nerušeně, tělo je pružné a harmonické.

Jestliže se v rozvodu projeví disharmonie, ztrácí se pružnost, ohebnost, dochází ke změně výživy kloubů, svalů, cév. Tím se vytvoří předpoklady k nemocem pohybového aparátu a k úrazům. Úrazy jsou konečným efektem, projevení vší předem shromážděné negativní energie.

 

Nohy jsou orgánem pro pohyb těla v hmotném světě. Jejich klinický stav je odrazem ochoty člověka k pohyblivosti v duchu. Všimněte si lidí, kteří jsou postiženi na nohy. Všechno vědí předem, nic se nepotřebují učit. Typická je i neochota a pohodlnost vyjít někomu vstříc.

 

Lidem s nemocnými koleny chybí pokora.

 

Lidé s nemocnými klouby sedí na vavřínech dosaženého. Stereotyp života při křečových žilách je popsán v kapitole Revmatismus.

Jestliže však přesáhne určitou mez, vývoj se zastaví, život se „srazí“, vytváří se trombus. Další existence lidského ducha v těle ztrácí smysl z hlediska věčnosti!

 

Spojitost páteře s činností duše vyciťují četná lidová rčení: „Má rovnou nebo křivou páteř, nemá páteř, je to skrčenec“. Křivost ve vnitřním postoji člověka se dříve nebo později promítne do držení těla. Tak vznikají ohnutá záda jako následek servilnosti k nadřízeným, vnitřně nepociťované, kombinované obvykle tvrdým postojem k podřízeným.

Skolióza je zjevně projevená snaha uhýbat bokem. Ztuhnutí páteře při Bechtěrejevově chorobě vyjevuje nadměrnou hrdost, neústupnost, nedostatek pokory v činnosti ducha.

 

Jinou kapitolou při rozjímání nad nemocemi páteře jsou lokální bloky svalstva páteře, vedoucí k vybočení meziobratlových plotének s příznačnými charakteristickými bolestmi v zádech. Příčinou těchto většinou krátkodobých dějů je výpadek toku životní energie v drahách astrálního těla příslušných orgánů. Jeho meridiány jsou přesně popsány v každé příručce akupunktury a chiropraxe. Každý obratel je astrálními drahami spojen s některým orgánem.

Jestliže člověk udělá krátkodobý a silný „úhyb“ v duševní činnosti, která odpovídá tomu kterému orgánu, jak je popisováno výše, energetický výpadek je z oblasti orgánu posunut astrální drahou do páteře. Tam v odpovídajícím místě vyvolá blok a vychýlení plotýnky. Podle lokalizace těchto bloků identifikujeme místo energetického výpadku v těle.

 

 

 

Vady smyslových orgánů

 

Smyslové orgány jsou nástrojem ducha pro vnímání hmotného světa. Jestliže duch odmítá přijímat a vyhodnocovat vjemy, dochází k  poruše jejich činnosti.

Oko do duše okno - říká lidové přísloví. Očima lze komunikovat. Oči nejen dojmy přijímají, ale i vydávají. Od toho rčení: „střelit po někom okem, hodit na někoho očko, očima někoho hltat, zlý pohled” atd.

Šedý zákal

- usazení nenávisti v jakémkoliv orgánu umrtvuje. Vysílání nenávisti očima vede k zákalu. Akutní nenávist velké energie se vybíjí prasknutím nebo odchlípnutím sítnice.

Zelený zákal

- zvýšený nitrooční tlak způsobuje zúžení zorného pole. Člověk plýtvá energií svého ducha na to, aby donutil své oči vidět jen to, co chce.

Slepota

- příliš jemný duch se nechce pohybovat v hmotném světě a utíká do světa svých představ a snů.

Krátkozrakost

- přemrštěná subjektivita, strach pohlédnout do širšího obzoru. U dětí signalizuje přetížení úkoly. Tyto vyplňují celou duševní kapacitu dítěte, které se je z lásky k rodičům snaží zvládnout a v duši odvrhuje vše ostatní. Toto pojetí člověka ze dne na den se mu obtiskuje do duše. Vzniká krátkozraký člověk.

Dalekozrakost

- člověk přeceňuje objektivní, nechce vidět svůj podíl viny na životních událostech. Vyžívá se v zahleděnosti dopředu a kolem sebe. Proto se objevuje dalekozrakost hromadně ve stáří.

Šilhání

- jde o špatnou koordinaci os obou očí. Porucha ukazuje na neochotu a neschopnost vidět dění světa komplexně, současně ve více rovinách. Typická je jednostrannost názorů šilhajících.

Nedoslýchavost

  • nemocný chce slyšet jen sám sebe. Druzí mu již nemají co říci. Začínají již u lidí nadměrně zaujatých svou prací nebo sebou samými. Trvají-li tyto stavy chtěného vypínání sluchu dlouho a opakovaně, dotyčný si již hluchotu „nacvičuje“.

  •  

Hučení v uších

  • co dělá ten, který nechce něco slyšet? Hučí! Kdo nechce slyšet vnitřní hlas, ten si hluk přivolá.

  •  

 

Obezita jako prvotní syndrom

 

Obezita je v hmotném těle vyjádřená snaha ducha více přijímat než vydávat. Obézní lidé jsou v duchu dychtiví přijímat zevní podněty všeho druhu, ale přijímané pojímají povrchně. Jestliže se jim nedaří hltat nové zážitky v oblasti duševní, posunuje se jejich snaha o příjem alespoň do hmotného. Proto přejídání předchází nervozita! Jsou postrádány další duševní podněty, aniž staré byly vyhodnoceny. Jenže v duchovních zákonech platí, že chceš-li podněty přijímat, musíš je i vydávat zpracované. Ty, které přicházejí, jsou vždy dostatečné, ale nejsou člověkem patřičně do hloubky prožity. Obezita a přejídání je tedy projev určité povrchnosti v prožívání podnětů života.

 

 

Nemoci nevinných dětí

 

Po přečtení výše uvedených nemocí si mnozí řeknou: „Něco na tom může být. Ale co nevinné děti, trpící různými nemocemi?“

U dětí mají nemoci duchovní příčinu dvojího původu. První je dána tím, že dětské duše nejsou na světě poprvé. Znamená to, že žily v těle již mnoho životů a v jejich průběhu se jim nepodařilo dosáhnout onoho stupně duchovního rozvoje, aby mohly již zůstat „na onom světě“ jako andělé, tj. v duchovní dimenzi - království Ježíše Krista. Proto jim byla dána možnost „reparátu“ života, byly reinkarnovány. Ze svých minulých životů si však nesou povahu a také dluhy, které zde ve hmotnosti nezaplatily. To jsou ony vrozené nemoci a dispozice k nim. Nikdo neodejde, aniž by zaplatil do posledního „groše“, říkají duchovní učitelé. Proto útrapy při umírání nejsou trestem, ale milostí Boží, neboť umožňují odejít z této dimenze bez dluhu! Ti, kteří odejdou s dluhem, s tím, čemu „unikli“, se narodí a to prožívají v dětství.

Existuje však ještě druhá příčina nemocí dětí. Ta je v matce a v rodině. Matka je spojena s dítětem astrální porodní „šňůrou“ do šestého roku dítěte a pak ještě vibračně. Je-li matka egocentrická, všechny negativní vibrace svých nálad odtlačuje na slabší konec - dítě. To znamená, čím by měla onemocnět ona, onemocní dítě. A když onemocní dítě, je zpětně „potrestána“ matka. Dítě nemoc tak „nabere“. Je mu dokonce dobře, že vyvolalo zvýšený zájem matky a rodičů. U nemocí dětí, které nejsou vrozené, je třeba se podívat na matku a rodinu dítěte. Nemocné dítě je karmou matky a otce. Zdravá a šťastná matka (hlavní přínos otce) je základem zdraví a štěstí dítěte.

Velký domácí lékař.pdf (4,1 MB)

 

 

Vlastimil Holub

+420704736823

vlast.holub@seznam.cz