BARBARA ANN BRENNAN- Cesta sebeuzdravování

Prvořadou roli při svém léčení hrajete vy sami. Vy jste nejdůležitější léčitel. Jednou z nejúčinnějších metod léčení je navázání pozitivního vztahu k sobě samému. Většina z nás čeká na tomto poli mnoho práce. Jednoduše odmítáme akceptovat, jací jsme. Pocit viny, za nímž není nic jiného, než odmítnutí stavu, v jakém se v daném okamžiku nacházíme, vyjadřuje naši neochotu přijmout sebe sama. To znamená, že když cítíme vinu za něco, co děláme nebo naopak neděláme, můžeme buď otálet s provedením činu, který situaci napraví (problém ještě nemáme zpracovaný), nebo se potrestat vinou za to, že naše činy nevyjadřují naši integritu. Cítit se vinným je mnohem lehčí, než udělat cosi, co je nezbytně nutné pro zachování naší integrity z toho máme vždy strach. A podívat se tomuto strachu do tváře je pro nás těžší, než se obvinit. Vina strach zakryje, ale vede k sebeodmítání. Rozhodneme se pro  sebeodmítání. Sebe nenávist je nejnebezpečnější epidemií a největším zdravotním problémem našich dní. Chápu že to může znít strašně pro toho, kdo ji necítí, nebo tento problém popírá. Ale kdykoliv se při práci s klientem dostanete do dalších vrstev, naleznete uvnitř semínko sebenenávisti, které sahá velmi hluboko.

Myslím, že výstižnější než sebenenávist je termín nízké sebehodnocení. Uvnitř každého z nás se vede trvalý boj o sebeuznání, který velmi zřídka ustane. Každý touží být v něčem mimořádně dobrý, aby prokázal svou cenu. Nemusí to být vědomě, ale je to patrné z chování, a to jak z přílišné snahy o dosažení cíle, tak i snahy nedostatečné. Jedni to zkoušejí ještě usilovněji, jiní se ani nenamáhají. Pohybujeme se v začarovaném kruhu. Pokoušíme se (nebo nepokoušíme), dokázat svou cenu pomocí souboru norem, které jsme si stanovili v dědictví. A když dosáhneme cílů postavených na těchto požadavcích, jednoduše je znevážíme a najdeme si jiné. Sebehodnocení postavíme na tom, co sami od sebe očekáváme. Vyžadujeme však od sebe absolutní dokonalost, které není možné dosáhnout. A když se nám to nepodaří, odsoudíme se a odmítneme sebe sama. Vyžadujeme od sebe nikdy nekončící množství výkonů a úspěchů. Jakmile něčeho dosáhneme, ignorujeme to a znehodnotíme. Okamžitě se zaměříme na zdolání další překážky. Nenecháme si žádný čas na vychutnání úspěchu, neblahopřejeme si k tomu, co jseme dokázali, nebo čím jsme se stali, neoceníme pot a námahu, kterou nás to stálo. Nevěnujeme sami sobě tyto dary, které dáváme ostatním. Jen se zkuste zeptat léčitele, kolikrát léčil sebe a kolikrát ostatní. Nebo se zeptejte hudebního skladatele, dokáže li naslouchat své hudbě bez posuzování. Nelze se divit, že jsou lidé, kteří se dokonce ani nepokusili čehokoli dosáhnout. Pochopili, jak je tato hra nesmyslná, a odmítli ji hrát. Bohužel tím také ubili svou kreativitu, ducha, životní energii a někdy i zničili svá fyzická těla. Příčiu tohoto jevu vidím ve dvou úrovních. Jedna je psychická a druhá hlubší,, spirituální".