Z knihy NEMOC JAKO SYMBOL: Rüdiger Dahlke

Prevence se stala kouzelným slovem v době, která si vlastně již vůbec nemůže dovolit své lékařství, používající nejmodernější, náročnou techniku. Je to tím hroznější, že od ministra zdravotnictví až po odpovědné lékaře téměř nikdo neví, v jaké situaci se tím nachází. V tomto dilematu se představitelé školního lékařství uchylují k nemravnému podvodu, který se dnes společensky téměř akceptuje, a svá opatření směřující k včasnému rozpoznání nemoci drze nazývají prevence. Včasné rozpoznání je nesrovnatelně lepší než rozpoznání opožděné, s prevencí však nemá vůbec nic společného. Prevence by vyžadovala, aby se člověk tak předčasně a dobrovolně podvolil, že by ho již osud nemusel zkrušit. K tomu by ale museli lidé vědět, čemu je nutno se podvolit, to znamená museli by znát podstatu nemoci resp. obraz nemoci připadající v úvahu. Svým bojem proti nemoci, který se projevuje záplavou antiprostředků (antibiotika, antihypertonika, antihistaminika atd.), inhibitorů (kyselinové inhibitory, ACE inhibitory) a (beta)blokátorů, školní lékařství již téměř nikdy nepozná podstatu obrazů nemoci, které potírá, a není jim proto ani schopna zabránit. Její představitelé se ve zčásti strašných akcích snaží toto nápadné selhání přehlédnout. Dokonce i vyhlazovací tažení proti dělohám v posledních desetiletích byla označována za preventivní opatření proti rakovině. Na této rovině by si mohli tak uboze "argumentující" gynekologové také nechat amputovat ušní boltce v rámci stejně šílené profylaxe rakoviny kůže.

Dnes jsme skutečně - když křižácká tažení proti dělohám vůbec neskončila - již opět na začátku podobné lékařské grotesky. Poté, co byla odhalena souvislost mezi rakovinou prsu a určitým genem, enormně vzrostl strach z rakoviny, kterou by bylo možné zdědit. V USA si již nechávají ženy, jež jsou nositelkami tohoto genu, ze strachu amputovat zdravá prsa. Při vší hrůze bychom však přesto neměli přehlédnout bezmocnost obou stran, která se v tom projevuje. Ženy, jejichž matky a babičky onemocněly rakovinou prsu, mají samozřejmě právem strach, že samy onemocní. Intenzivně využívají možnosti naší takzvané profylaxe rakoviny a nezřídka vyžadují až deset mammografií ročně. Protože to vše probíhá v rámci takzvané profylaxe, cítí se při tom po lékařské stránce jisté. Po deseti letech by taková žena měla za sebou sto mammografií, a tím by se riziko rakoviny prsu zřetelně zvýšilo. O prevenci zde nemůže být řeč, jedná se o nesprávně pochopené včasné rozpoznání. Na tomto příkladě si však můžeme uvědomit, jak nebezpečný může být v této oblasti nemravný podvod. Představa, že se včasnou amputací sníží rizika, je sama o sobě ubohou myšlenkou lékařství, které žije z toho, že nefunguje prevence.

Na půdě výkladu obrazů nemoci v souvislosti s pochopením základních principů je možné předcházet nemocem smysluplným způsobem. Jakmile postižení pochopí podstatu nebo vzor rakoviny prsu, mohou se dobrovolně podvolit úkolům, které mají zvládnout, přijmout vyzvání a vystoupit z nebezpečného rodinného vzoru; přitom zde nechceme vzbudit dojem, jako by to šlo snadno-ale přesto je to možné. Za předpokladu, že se výklad podaří, lze myšlenku prevence přenést na každou situaci nemoci a lékařství by konečně mohlo začít plnit jednu ze svých nejvznešenějších úloh.